In 1977, my mother-in-law took a bold step and put her name to an anti-communist manifesto that shaped the course of her life, and her country’s history. To citizens living in Czechoslovakia at the time, Charter 77, initiated by pro-democracy activists like the playwright Vaclav Havel, represented the dream of freedom.

But signing came with a cost. Only a few hundred dared put their name to the paper, and those who did paid a heavy price. My mother-in-law was one of them.

Forced from her job as a social worker and unable to use her legal education, she and her daughter later fled to Austria, and eventually to the United States. Life wasn’t easy. When she was diagnosed with MS in her late 30s, it became even harder. She returned to the Czech Republic in the 1990s, lured by the end of communism and affordable health care, something America couldn't offer.

Today, as I watch MS destroy my mother-in-law’s body and mind, I often think about how strong she must have been as a young woman, risking everything for what she believed in – to secure a better future for her country.

And I watch as my daughter tries to interact with her babička, unaware that once, many years ago, her grandmother was braver than all of us combined.

MS will have the final say over my mother-in-law’s life, but it won’t be her legacy. I’m running the London and Prague Marathons to honor her, and to ensure that this dreadful disease doesn’t rob us of any more heroes.

++++

V roce 1977 se moje tchyně odhodlala k odvážnému kroku a podepsala protikomunistický manifest, který ovlivnil její život i dějiny její země. Pro občany žijící v tehdejším Československu představovala Charta 77, iniciovaná prodemokratickými aktivisty, jako byl dramatik Václav Havel, sen o svobodě.

Její podepsání však mělo svou cenu. Pouze několik stovek lidí se odvážilo připojit k dokumentu své jméno a ti, kteří tak učinili, zaplatili vysokou cenu. Moje tchyně byla jednou z nich.

Přinucená opustit práci sociální pracovnice a neschopná využít své právnické vzdělání, uprchla později i s dcerou do Rakouska a nakonec do Spojených států. Život nebyl snadný. Když jí byla na konci třicátých let diagnostikována roztroušená skleróza, bylo to ještě těžší. V devadesátých letech se vrátila do České republiky, zlákána koncem komunismu a dostupnou zdravotní péčí, což Amerika nemohla nabídnout.

Dnes, když sleduji, jak roztroušená skleróza ničí tělo a mysl mé tchyně, často přemýšlím o tom, jak silná musela být jako mladá žena, která riskovala vše pro to, v co věřila - aby zajistila lepší budoucnost své zemi.

A sleduji, jak se moje dcera snaží komunikovat se svou babičkou, aniž by si uvědomovala, že kdysi, před mnoha lety, byla její babička statečnější než my všichni dohromady.

MS bude mít poslední slovo nad životem mé tchyně, ale nebude to její odkaz. Běžím londýnský a pražský maraton, abych ji uctila a zajistila, že nás tato strašlivá nemoc nepřipraví o další hrdiny.